By loutna mluvit uměla…

Tichota, Jiří (1982). By loutna mluvit uměla… Hudební rozhledy 3/82

recenze: Vogl, Emil (1977) – 40. sv. edice Musica viva historica „Z loutnových tabulatur českého baroka“

BY LOUTNA MLUVIT UMĚLA

Začátek prastaré říkanky mi vytanul na mysli při prohlížení alba Z loutnových tabulatur českého baroka (Editio Supraphon, 1997, Musica viva historica, sv. 40). U jeho zrodu stála jistě dobrá vůle redakce a úctyhodný zápal editora. Trpkost, kterou přitom pociťuji, je o to citelnější, že autor díla, MUDr. Emil Vogl, který se jeho vydání již nedožil, zde vlastně odevzdal odborné veřejnosti výsledky své celoživotní práce, věnované české loutnové hudbě, práce, kterou se trvale zapsal mezi přední badatele tohoto oboru. Specialisté dobře znají Voglovy články, které po léta vycházely v našich i zahraničních časopisech a přinášely bohatě dokumentované biografické údaje o českých loutnistech. Z těch někteří vděčí za své znovuobjevení pro hudební historii právě Voglově nesmírné trpělivé a poctivé práci v archivech a muzeích. Navíc byl dr. Vogl člověk vzácných povahových vlastností, vždy ochotný poradit i pomoci, svým zápalem a opravdovostí budící úctu, všude oblíbený. I proto se mi tato recenze nepsala lehce a její vydání jsem pak tři roky odkládal; jsem ale přesvědčen, že její zveřejnění si žádají jak etika mého oboru, tak především skutečný smysl Voglova badatelského odkazu.

Stodesetistránkové album přináší 98 skladeb – téměř úplný svod neanonymní české barokní loutnové produkce. Vynecháno je dílo J. V. Kalivody, protože londýnský „Bohušův“ sborník Vogl ještě neznal a rukopis uložený dnes v Buenos Aires považoval za ztracený. O K. Zedlackovi, jehož skladby jsou zastoupeny v polských pramenech, zřejmě rovněž nevěděl – jeho příslušnost k české hudební emigraci není ostatně dosud doložena. Z nejpočetnějšího díla J. A. Losyho nebyla zařazena pouze vídeňská suita D dur (vydaná celá Koczirem a v ukázce J. Pohankou), u které Vogl (mylně) neuznával Losyho autorství. Zvláštní shodou okolností je však incipit právě této vynechané suity zapsán kolem dobové podobizny Losyho, otištěné na frontispici alba. V úvodní poznámce sice autor uvádí, že svazek zahrnuje „výhradně nevydané loutnové skladby“, ve skutečnosti však více než čtvrtina z nich (25) publikována byla (Koczirz, Schnürl, Tichota). Na druhé straně zde však konečně nacházíme i skladby z nevratně válkou zničených rukopisů, které vydavatel získal od H. Radkeho a dr. J. Klímy a které představují unikátní přínos svazku. Všechny skladby autor vlastnoručně nakreslil (!) jak v tabulární verzi, tak v její transkripci. V době zavedené praxe faksimilí postup pracný a – v daném případě bohužel – i plný úskalí. Již při letmé prohlídce totiž zjistíme, že hudební text stojí hluboko pod úrovní Voglových duchaplných historických rešerší – hemží se nepřesnostmi, omyly, prohřešky proti hudební ortografii i základům hudební nauky. Nemohu zde vypočítat všechny chyby – jsou jich desítky a poznamenaly, mnohdy velmi citelně, téměř všechny zveřejněné skladby. Pro ilustraci vybírám jen několik charakteristických ukázek. Můžeme je utřídit do několika skupin. Nejvíce do očí bijí prohřešky proti základům hudební nauky a ortografie. Edice např. na řadě míst nerozlišuje enharmonické dvojice, takže zde najdeme např. septakord c-moll v podobě c-dis-b (str. 28), f-moll jako f-gis-c, septakord b-moll jako gis (b!)-cis-gis, (str. 17), sextakord Ces-dur ve znění f (es!)-h-ges (str. 18) aj. Šokující je přepsání Dixovy šestidílné suity A-dur do a-moll, s neustálým zvyšováním všech f, c, g posuvkami u jednotlivých tónů (str. 70 – 73). Ovšem tyto lapsy nepatří právě pro svoji nápadnost mezi nejzávažnější – opravit si je může každý hudebně vzdělaný uživatel sám.  Některé další chyby ale komolí smysl a logiku postižených míst natolik, že jejich nahromadění pak devalvuje i celé skladby k nepoužitelnosti – tak je tomu např. u Losyho Sarabandy (str. 9) a Allemandy A. Dixe (str. 74). Sem patří v prvé řadě nekritické přebírání evidentně rytmicky či intonačně porušených předloh, záplava omylů v tónech pod notovou osnovou (str. 9, 10, 14, 18, 28, 32, 33, 35, 37, 38, 39, 47, 51, 74, 89, 92, 99), či nepochopení smyslu tabulárního zápisu. Na několika místech nám již úprava vedení hlasů naznačí i nutné konjektury (str. 15): (obr.) Jinde usnadnění provádění (str. 29): (obr.) Ignorování logiky jednotlivých hlasů, paus a ortografie vede často ke skutečným rébusům (str. 35, 40 a 29): (obr.) Ve vědecké edici, ale tím spíše v praktické, jakou MVH chce být, by se neměl editor spokojit s diplomatickým přepisem nesrozumitelné předlohy, bez pokusu o rekonstrukci (str. 49); rovněž doplnění chybějícího názvu obligátních suitových tanců by nemělo být obcházeno vyhýbavým „Pièce“ (str. 47 a 85). Dále již jen namátkou. Předtaktí a repetice jsou vypisovány až na výjimky nesprávně, bez vzájemné korelace, u žádného z rond není počítáno s opakováním refrénu po jednotlivých kupletech, několikrát není správně zvážen význam původních přednesových znamének (např. na str. 61 mají být šikmé čárky mezi hmaty transkribovány jako osminkové rozklady, nikoliv arpeggio). K tomu všemu připisují jednotlivé chyby v umístění not i hmatů… Nemá smysl pokračovat dále v tomto smutném výčtu. Dr. Vogl byl lékař. Jeho trvalou zásluhou zůstane skutečnost, že všechny vydané skladby evidoval a pracně shromáždil z nejrůznějších domácích i zahraničních fondů. Neuvěřitelně diletantská úroveň presentace jeho celoživotního úsilí má svůj původ jinde. Ptám se, jak se zde projevilo odborné vzdělání příslušných redaktorů vydavatelství? Kdo proboha svazek lektoroval? K čemu vlastně stát platí hudebně historický výzkum, k čemu máme muzikologická pracoviště na Akademii věd a univerzitách, když zcela zásadní edice vycházejí bez jejich spolupráce a vědomí? Když jsem jako nezkušený absolvent hudební vědy, plný entuziasmu, navštívil se svým soupisem čsl. tabulatur, tenkrát tuším ještě SNKLHU, abych se vyptal na možnosti vydávání takových materiálů, byl jsem požádán, abych vypracoval „projekt“. Stalo se a za čas přišla odpověď, že v „dohledné“ době bohužel nejsou kapacity. Kam tato politika vedla, zjistíme dnes snadno: Československo se může pochlubit jedním z nejbohatších fondů loutnových tabulatur na světě – máme na padesát sborníků, z nichž jistě pětina by si zasloužila vydání in extenso. To nemůže říct žádná ze sousedních zemí. Ale: Poláci se dnes mohou vykázat hned několika svazky loutnových edic, sice skromně vypravených, ale vědecky fundovaných, počínaje komplexem polských tanců z evropských tabulatur a díly např. J. Polaka, Dlugoraje, D. Cata konče. NDR proniklo na západní trhy vzornou řadou faksimilí, (drážďanské sonáty S. L. Weisse, loutnové skladby J. S. Bacha, tisky E. Reusnera, V. Galileiho) a připravuje dokonce vydání jedné z nejstarších tabulatur českého původu – rukopis žateckého Arpina z Dorondorfu! Maďarsko vydává zatím „pouze“ sebrané dílo V. Bakfarka, ale zato ve vynikající kritické edici, která se směle může stavit vedle nejvýznamnějších publikací francouzských, anglických i amerických vydavatelství. My jsme tedy vyslali do světa (viz dvojjazyčný úvod) 40. sv. MVH, a to v době, kdy již z našich rukopisů těží zahraniční badatelé i vydavatelé (srv. např. využití brněnských rukopisů ve východoněmeckých albech kytarových transkripcí) a kdy mikrofilmy nejvýznamnějších českých tabulatur nabízí na prodej americká Lute Society! Těžko posoudit, co je vlastně horší: připravovat se o veškerý užitek a valutový zisk tím, že netečně přenecháme vydávání svých unikátních pramenů druhým, či poškozovat mezinárodní prestiž české kultury fiasky typu 40. svazku MVH. Navíc zbytečně. Každý odborník mohl totiž včas upozornit na to, že i kdyby tento svazek neobsahoval jedinou chybičku, šlo přesto o podnik předem odsouzený k naprostému nezdaru. Sterilní hybrid polopraktické-polovědecké stylizace je ve skutečnosti nepoužitelný v hudební praxi a absolutně bezcenný pro účely badatelské. Pokud jde o loutnisty, nehraje totiž zatím v Československu na nástroj s barokním laděním nikdo (resp. s prominutím, pouze já) – a i v zahraničí můžeme interprety spočítat na prstech. Edice sice inzeruje, že je určena loutně nebo kytaře, ale žádný kytarista nemůže ve skutečnosti hrát skladby určené pro d-moll ladění bez transpozice a zásadních úprav, kterým se navíc mnohé skladby vymykají vůbec. O tom ještě dále. Z hlediska nároků na kritické vydání pak nesplňuje svazek nejzákladnější požadavky na autenticitu, dokumentaci, zpracování konkordancí atd.

Proto, pokud má být obsah nějakým způsobem zužitkován, musí se to dít opětně novými edicemi, jak dokazuje v témže roce vydaný sešit „Česká loutna“ (tentokrát pouze) „v kytarové úpravě“ (Editio Supraphon, 1977) – kapacity se přeci jen našly. Ten sice, zřejmě díky revizi M. Zelenky, odstraňuje nejnápadnější gramatické prohřešky (ale i zde najdeme akordy d-ais-f, g-ais-e!), ke starým omylům však zároveň na jiných místech přidává nové. Tak po Jirmalově albu Česká a slovenská kytarová a loutnová hudba, Editio Supraphon, 1971 (o něm svr. HR, 1972, XXV), která pasuje na „skladatelele“ písaře rukopisu Šmala z Lebendorfu, najdeme zde nyní obdobně „autora“ Jana Arpina z Dorndorfu – chyby, které vždy tak tvrdošíjně setrvávají v koncertních programech a záhy si většinou pospíší i do dokumentace gramofonových nahrávek! Těžko pochopitelné je dále např. zkomolení jasných imitací v Galliardě V. Otta (str. 12): (obr.) Jeho další Galliarda (str. 13), je ošizena o čtyři takty první polověty (t. 11 – 14) (navíc poslední basová nota 3. taktu má být A!): (obr.) zatímco druhá polověta má hned 17 (!) taktů (ve 2. a 4. má být v basu Gis!) – předposlední je totiž mylně augmentován hodnotami na dva, ačkoliv opisuje závěr shodný s první repeticí. A mohli bychom opět pokračovat.

Co dodat na závěr? Jestliže jsme dnes poukázali na bolestivou situaci v počtu a úrovni vydávané loutnové literatury, neznamená to, že jde o ojedinělý jev. Platí to jak o dalších, úzce žánrově zacílených řadách (srv. např. roztodivnou „koncepci“ Kytarových sól!), ale bohužel i o situaci ve vydávání základních hudebních památek českého středověku, renesančního vícehlasu a podobných materiálů, které přitom často odpočívají vzorně připraveny v šuplících našich badatelů. Vydavatelství nemá kapacity, vědečtí pracovníci nemají čas obíhat redaktory a postávat přede dveřmi, za nimiž se plánují příští kvartály. Existuje vůbec z této situace jiná cesta, než po jaké jsme do světa vypravili někdejší královnu hudebních nástrojů – loutnu?

JIŘÍ TICHOTA

 

 

Vratislav P. Černík (1982) Hudební rozhledy 9/82

            odpověď Tichotovi

 

Z DOPISŮ ČTENÁŘŮ

Vaše 3. číslo z letošního roku by bylo možno chápat trochu jako „hozenou rukavici“ Supraphonu, a to hned pro své dva příspěvky.

Zatímco na opět další polemiku k janáčkovské edici T. Volka odpovídá Ediční rada SKVLJ (vášnivé polemiky o tak subtilní a neexaktní věci jako je vyjadřování metra taktovým značením – často tak nejistě a subjektivně voleným, kdy autor by nejraději nepsal žádné a i taktové čáry by se mu chtělo vynechat – připomínají disputace teologů ze začátku našeho tisíciletí či dnes už „roztomilé“ škorpení Nováka se Sukem z doby o něco pozdější), chtěl bych odpovědět J. Tichotovi na jeho závěrečnou otázku, zda existuje vůbec cesta z nedobré situace, v níž se octly některé historické edice (By loutna mluvit uměla…).

Příčiny:

Hudebně nakladatelský obor byl u nás v posledních 20 letech vytlačen ze středu zájmu kamsi do odlehlých oblastí, a to v aspektech ekonomických, personálních, prestižních, výrobně-technických, kvalifikačních i obchodních. To se samozřejmě muselo projevit i v kvalitě a odborné úrovni některých publikací (zdaleka ne však všech, což dvojnásob slouží ke cti lidí, kteří v oboru pracovali).

Současný stav:

Nedostatků v dosavadní produkci si jsou pracovníci Supraphonu vědomí a jak to jen technické a ekonomické zřetele dovolují, publikace novelizují (nepřehlédněme řadu náročných pedagogických publikací zejména moderních nástrojových škol). Závisí to však na ochotě a odborné úrovni autorů a spolupracovníků.

Výhledy:

Supraphonské projekty a koncepce počítají s vydáváním (stále hojnějším a velkorysejším) jak tvorby moderní a soudobé, tak historické v edicích informativních i exkluzivních. Jejich realizace však závisí na objektivních podmínkách, které nemohou pracovníci Supraphonu ovlivnit. Ovšem v rozporu s Tichotovým článkem, z něhož lze získat dojem, že zástupy renomovaných vědců nabízejí marně své znalosti a schopnosti Supraphonu, je třeba konstatovat, že Supraphon skutečně kvalifikované spolupracovníky nemá a pokud ano, musí z nich rukopisy takřka tahat heverem (až na čestné výjimky právě v edici SKVLJ, SAD nebo v edicích knižních).

Závěrem:

Pracovníci redakce Supraphonu nejsou jasnovidci, aby věděli, které „vzorně připravené rukopisy odpočívají v šuplících našich badatelů“. V době, kdy J. Tichota nabízel redakci vydání čs. tabulatur, mnozí z dnešních pracovníků redakce úspěšně absolvovali osmi-(jedenácti-) letku (SNKLHU zaniklo již v r. 1961). A jestliže vědečtí pracovníci nemají čas na to, aby nabídli svou práci k publikování, tak na co tedy mají čas? Neměli by pak (s prominutím) raději nechat bádání a jít něco dělat?

Všechno samozřejmě vydat nelze, ale pro kvalitní, objevné a zasvěcené rukopisy, přinášející nesporný kulturní – a tím i politický a ekonomický efekt, jistě kapacity budou.

VRATISLAV PETR ČERNÍK

 

 

 

Tichota, Jiří (198?). Chyťte zloděje!

CHYŤTE ZLODĚJE!

Ve třetím čísle HR ´82 byla pod titulkem „By loutna mluvit uměla…“ zveřejněna moje recenze 40. sv. edice Musica viva historica „Z loutnových tabulatur českého baroka“, ve které jsem se mj. ptal, jak je možné, že odpovědní pracovníci Supraphonu připustili vydání svazku v podobě, diskreditující dobré jméno nejen nakladatelství, ale i české muzikologie. Po přečtení odpovědi Vratislava P. Černíka v devátém čísle HR téhož ročníku jsem leccos pochopil. Ne sice, že by nám její autor vysvětlil, proč svazek nebyl náležitě lektorován, proč primerní edice základních památek české hudby vycházejí bez vědomí a spolupráce se státem placených vědeckých institucí – to autor jaksi přešel ležérním konstatováním, že v posledních 20 letech „byl hudebně nakladatelský obor vytlačen kamsi do ústraní“ (?). Zato jsme byli seznámeni s autorovým názorem na badatele a spolupráci s nimi: „Pracovníci Supraphonu nejsou jasnovidci, aby věděli, které „vzorně připravené rukopisy odpočívají v šuplících badatelů… A jestli vědečtí pracovníci nemají čas na to, aby nabídli svou práci k publikování, tak na co tedy mají čas? Neměli by pak (s prominutím) raději nechat bádání a jít něco dělat?“

Tento postoj není ovšem jen nehorázný – stejně nehorázný jako nezodpovědnost, která se podepsala na recenzované publikaci (a dalších) – ; ukazuje zároveň, co tuto nezodpovědnost umožňuje: Bez sebemenšího náznaku odpovědné kritičnosti se totiž pokouší obrátit výpad proti straně, která na (déletrvající) omyly upozornila. Nakladatelství vyrobí zmetek, hurá na badatele! Chyťte zloděje! Pisatelovy naivní představy o pracovní náplni našich badatelů si žádají aspoň nejstručnější korekturu: Vědečtí pracovníci mají svoje „bádání“ determinováno státními, rezortními, fakultními atd. výzkumnými úkoly. Univerzitní pracoviště vedle toho plně vytěžují své pracovníky i pedagogicky. Výsledky plánované vědecké činnosti jsou publikovány ve speciálních vědeckých publikacích a periodikách (v našem případě např. Hudební věda, Opus musicum, Miscellanea musicologica, muzejní časopisy a sborníky, edice Akademie věd, regionální tiskoviny atd.) – badatelé tedy své práce k publikování nabízejí (a pokud je pracovníci v oboru nesledují, je to jen jejich chyba!) – přitom se ovšem většinou do styku se Supraphonem nedostávají. To jsou hlavní úkoly, za jejichž plnění jsou badatelé společností placeni. Péče o dobrou úroveň tj. zodpovědnou přípravu a realizaci všech publikací nakladatelství, je naopak, pokud se nemýlím, hlavní pracovní náplní a povinností příslušných redaktorů – za to jsou zase společností placeni oni. Při řešení některých speciálních edičních problémů je jistě pomoc odborníků nezbytná (a musí být tedy redakcí vyžádána!), ostatní běžné by ovšem měli redaktoři umět řešit sami: Na to, aby rozeznali, že určitá skladba je v A dur, by snad mělo stačit jejich odborné vzdělání a na to, aby odpovědný redaktor poznal, že „obsah“ svazku, vytištěný v podobě zde reprodukované není naprosto, ale naprosto k ničemu, snad ani žádné vzdělání zapotřebí není! Může mi V. P. Černík poradit,  jak v těchto 98 skladbách šesti autorů najdu např. díla A. Dixe, I. Jelínka apod.? (V publikaci přitom jiné vodítko není, pokaždé je nutno celek znovu prolistovat!). Pane Černíku, když už jste s tím nápadem přišel, teď ale bez prominutí, kdo myslíte, že by měl „jít něco dělat“? Snad ten, kdo vyhazuje peníze vynakládané společností na kulturní potřeby zcela nezodpovědně oknem, ne?! Na to, aby si odpovědní pracovníci Supraphonu zjednali náležitý přehled o pracovním zaměření, stavu výzkumu atp. našich vědeckých pracovišť, věru nemusí být jasnovidci – k tomu stačí elementární zájem a odpovědnost. V českých zemích totiž existuje jedno muzikologické pracoviště Akademie věd a tři univerzitní katedry hudebních věd. Jediným telefonním dotazem je zde možno pro každý obor zjistit jména příslušných specialistů – a to i v případech, že pracují v muzeích, archivech, knihovnách, redakcích atd. Každý z našich expertů mnohokrát do roka vypracuje odborné posudky pro nejrůznější účely, činí a učiní to jistě i pro Supraphon. To totiž také spadá do jeho povinností. Nikoliv ale obíhání redakcí a zjišťování, co se chystá, kde poradit, co dodat! Ať již tomu V. P. Černík věří nebo ne, ve světě je zcela běžné, že si nakladatelství sama shánějí pro spolupráci nejzkušenější odborníky, na které se obracejí s konkrétními, předem promyšlenými a koordinovanými nabídkami, Závěrem prohlašuji, že jedna část odpovědi mě upřímně potěšila – totiž sdělení, že Supraphon počítá s vydáváním historických památek české hudby.  Přitom ovšem ani tak nepůjde o to, aby edice byly „exkluzivní“, ale o její skutečně odpovědnou vědeckou i redakční přípravu. Věřím, že z tohoto aspektu nebyla tato diskuse zbytečná – ukázala, že takové plány je nutné především řádně koordinovat s prací našich vědeckých institucí, což umožní využít a prezentovat nejnovější poznatky oboru a zamezí zbytečným omylům typu 40 sv. EVH. Bez toho zůstanou „šuplíkové“ projekty v šuplících, nebo jejich zužitkování bude pouze nejednotnou a nesystematickou improvizací.

JIŘÍ TICHOTA

 

O.Zuckerová (1983). Hudební rozhledy 9/83

            odpověď Tichotovi

OHLAS NA KRITIKU

Úvaha, kterou předkládám hudební veřejnosti, byla vlastně podnícena polemikou s Jiřím Tichotou o jedné kytarové (loutnové) publikaci, vydané před řadou let. Zdálo by se tedy – malicherný problém. Byly jím ale odkryty kořeny vážné věci, která tíží mysl všech, kdož pracují v oblasti hudebních nakladatelství. Nechci přijímat Tichotův styl „tvrdé obrany“ – konečně v této úvaze hraje osoba pisatele kritik a polemik jen vedlejší roli. Příspěvek by měl přimět k zamyšlení hudební vědce, ale také pracovníky v oblasti řízení kultury.

Je dostatečně známo, že vědečtí pracovníci jsou placeni společností za řešení státních výzkumných úkolů, o nichž se lze dočíst v odborných časopisech. Jsem pouhý skladatel a mezi skladateli mám své známé a přátele. Nemohu tedy dost odpovědně posoudit společenskou prospěšnost muzikologických bádání na těchto úkolech; a asi bych se těžko rozhodoval, kdo – krom badatelů samých – ji posoudit může. Vím však poměrně přesně, že odborní redaktoři, kteří jsou placeni svým mateřským podnikem jako technicko-hospodářští pracovníci (tedy jako techničtí úředníci), mají předepsán konkrétní hospodářský výsledek a nejsou tedy placeni jako společenská nadstavba, jejich práce musí přinášet nejen kulturní a politický, ale i nepřehlédnutelný efekt. Stovky titulů, které putují do celého světa a svým obsahem a provedením získávají naší hudbě slávu a hospodářství přinášejí valuty (v poměru 1 dolar za vynaložené 4 Kčs), připravuje v monopolním vydavatelství (disponujícím právy několika desítek bývalých nakladatelských firem), celkem 5 (pět) redaktorů, a to včetně redaktorů učebnic a instruktivních věcí. Další tři připravují veškeré knihy. Běžný redakční pracovník má ve svých povinnostech od lektorování rkp. všechno až ke schválení hotového výtisku. Tj. zajištění výroby not, technického provedení, smluvní a copyrightové zajištění, výtvarné řešení atd., atd.… To všechno v celkovém objemu průměrně 250 vydaných archů VAT ročně. A nakonec třeba musí tiskárně schválit i špatně vytištěnou publikaci, protože její reklamace by ohrozila plnění plánu. A to by ovšem znamenalo tvrdý postih pro všechny.

(Nabízí se otázka, jak jsou postihováni autoři nikoho nezajímajících a ve spekulacích a abstraktech tonoucích vědeckých prací, které lze občas čísti v odborných periodikách? Čtenář by se mohl právem domnívat, že za použití nečeských výrazů se poskytují zvláštní příplatky).

Na druhé straně není tajemstvím, že práce výzkumníka či badatele dnes už není žádnou řeholí jako za časů třeba manželů Curieových. A že snad i proto se změnilo staré rčení „co Čech, to muzikant“ na aktuálnější „co Čech, to výzkumník“. Často se stane, že „zavání-li nakladatelská objednávka tvrdou prací, badatel se rychle skryje za své výzkumné úkoly. Asi je to pohodlnější… Samotného J. Tichotu jsem osobně žádal o spolupráci – a to ještě před otevřením polemiky – však s výsledkem nulovým. Vydavatelství navštěvuje, jen chystá-li další desku, kterou si ostatně vždycky rád koupím. Dva roky hledal Supraphon odborníka na provedení bibliografie své produkce. Ačkoliv smlouva zajišťovala autorům horní mez povolené sazby, badatelé před úkolem couvli. Teprv pracant ze staré školy a ve věku téměř důchodovém se věci ujal.

Dostávám se tedy k jádru věci: nejsou břehy muzikologických bádání až neúměrně široké, vzhledem ke stavu a zajištěnosti základních oblastí hudebního života a potřeb naší hudební praxe? Neměly by se státní úkoly výzkumu více vázat k těmto praktickým potřebám? (Dovolil bych si uvést za příklad dlouhodobé plodné spolupráce edici Catalogus artis musicae). Není jistě nijak povzbudivé uvážíme-li, že většina editorů souborných vydání českých klasiků má již mnoho let právo na zasloužený odpočinek. nemohou však odpočívat! Není totiž nikoho, kdo by je vystřídal.

Nepíšu proto, abych zpochybňoval badatelskou práci. Hudební vědu si představuji jako lampu v rukou speleologa, odkrývajícího tajemství podzemního krasu. Hudební vědu organickou, živou, tvůrčí. Taková „lampa“ však patří do rukou jen těm nejlepším. Neboť těm ostatním svítí jen na holé kamenné stěny. Jen ti nejlepší by měli pracovat na „čistých“ vědeckých úkolech. Ti výborní a dobří by s pokorou vlastní nakladatelskému pracovníkovi měli dát své síly do služeb druhým: těm, co narazili nejčistější prameny hlubin – tvůrcům hudebních a literárních děl. Ne tak, že by jejich díla pitvali, proměřovali, propočítávali, nýbrž že by je přibližovali posluchači, že by je vyhledávali a oživovali.

Čím tedy uzavřít? Snad přáním, aby, nemohou-li – či nechtějí – badatelé dát svůj čas a vědomosti ku prospěchu společné věci, netančili aspoň triumfální tance nad něčím dílčím nezdarem (kdo nic nedělá, ten nic nezkazí). Napíše-li muzikolog nic neříkající traktát do Hudební vědy, chovají se k němu čtenáři s ohleduplností přímo obdivuhodnou (co když tomu třeba nerozumějí, že?). Jen se nesměle táží: Proč?

VRATISLAV PETR ČERNÍK

V č. 3 loňského ročníku Hudebních rozhledů byla otištěna kritika Jiřího Tichoty, týkající se 40. svazku edice Musica viva historica (Vogl, Z loutnových tabulatur českého baroka), jenž vyšel před šesti lety ve vydavatelství Supraphonu. Po odpovědi šéfredaktora SU se Tichota v letošním č. 5 k tématu ještě vrátil. Těmito řádky neodpovídám Tichotovi – na články psané tak, jako jsou zmíněné dva, totiž neodpovídám. Můj příspěvek je určen čtenářům. Publikace byla v redakci nabídnuta asi roku 1975. Pro její vydání mluvily hlavně unikátní materiály, které obsahovala (přepisy dnes již zničených tabulatur, které dr. Vogl naštěstí zpracoval již před válkou). Na spornost přepisu upozornil sám vydavatel, a to i v předmluvě.

Za hlavní součást publikace – nebo aspoň její největší kulturní hodnotu – jsme považovali tabulatury samé. Kdo by je chtěl v budoucnu přepsat jinak, bude je mít k dispozici. Pro větší přehlednost by bylo bývalo třeba celou publikaci překreslit. Avšak noty bez tabulatury by neměly zdaleka tu hodnotu (hlavní bylo zachovat tabulatury) a překreslit dílo větně tabulatur nebylo možné. Kresba tabulatury je tak speciální a náročná, že její nové kaligrafické provedení by ani nebylo možno náležitě honorovat, nehledě na to, že spolehlivé provedení této práce by vyžadovalo grafika a loutnistu v jedné osobě. Po dlouhých úvahách tedy bylo rozhodnuto vydat dílo tak, jak je dr. Vogl zadal – nakreslené na velkých arších, které se zmenšili na příslušnou velikost.

V rámci uvedených možností byly ještě provedeny dosti četné korektury za asistence editora. Do takových rozměrů, jako je například vedení hlasů v celé větě, jít nemohly. Zůstalo tedy hodně nepřehledností, a pravda je i to, že hlasy nejsou vždy důsledně vedeny. Pokud však vím, moment přísného vedení hlasů se v menších skladbách, zejména pro nástroje typu loutny nebrává absolutně striktně. Jiná je ovšem otázka chyb v intonaci. Tady opravdu na některých stranách zůstaly. Běžný konzument jich však patrně onu „záplavu“ nenalezne. Prošla jsem strany, které Tichota uvádí. Na některých z nich vysloveně „falešný“ tón ani není; jen například méně obratně, či méně logicky stavěná místa ve větě, nešikovný interval v některém z hlasů. To jsou patrně některé z oněch chyb. K jejich odhalení by ale bylo asi opravdu třeba znát tabulaturu. Neobratnost, či menší kostrbatost ve struktuře věty není nikterak nápadná, zvláště v celku, zahrnujícím i skladby skladatelů amatérů. Ač se Musica viva historica běžně nelektoruje, měla redakce vymoci mimořádné lektorování svazku.

Nesdílím však obavu dr. Tichoty, že by svazek ničil dobré jméno naší kultury. Za prvé, chyby v něm obsažené, nejsou takové povahy, za druhé, muzikologové v zahraničí – jejichž posudku se Tichota v tomto případě obává – na rozdíl od našich, sledují naše publikace soustavně a objektivně, není tedy nebezpečí, že by neviděli spoustu ostatní pozitivní práce, která se ve vydavatelství dělá. Bohužel právě v tomto směru je recenze tak neobjektivní, jak jen si možno představit. Tak například ve snaze tuto problematiku nějak zobecnit a vyvodit z kritiky jednoho svazku šíře platné závěry srovnává dr. Tichota produkci PLR a MLR v oblasti historických edic. Naše oblast z toho samozřejmě vychází velmi špatně, což v kontextu s přísnou kritikou redakce jakoby jednoznačně ukazuje příčinu. Tichota ovšem neuvádí, že ostatní socialistické země mají samostatná hudební nakladatelství, v těchto daleko (několinásobně) větší personální obsazení, mají redakční sekretariáty, interní korektorny a vlastní tiskárny – tedy normální hudebně vydavatelský aparát. To autor neví? Proč tedy o této problematice zavádí řeč? Anebo to ví? Proč to tedy zamlčuje čtenáři a ovlivňuje tak jeho emoce vůči redakci?

Trochu jinak je to i s „odmítnutím“ Tichotovy spolupráce redakcí kdysi před lety. V případě edice MAB (o kterou šlo) neměla totiž redakce kompetenci uzavřít smlouvu bez vědomí tehdy ještě žijícího vědeckého redaktora. Pokud je mi známo, před oněmi 22 lety, k dohovoru mezi dr. Tichotou a prof. Rackem nedošlo. Jak se pamatuji, byly také otázky kolem reprodukce tabulatur (otázky kreslení předloh), rozsahu projektu atd. Je vyslovená nepravda, že redakce neměla zájem, a proto se kritická edice tabulatur neuskutečnila.

Úplný nesmysl je tvrzení, že redakce nepracuje s reprezentanty vědeckých institucí. Nemusím nic vyvracet, smlouvy jsou k nahlédnutí v SU. Ze strany vědců je však zájem poněkud omezen. Enormně dlouhé výrobní termíny a honorářový sazebník, nezměněný od roku 1953, nepředstavují právě mohutné stimuly k publikační explozi. Za těchto okolností je forma objednávky pro redakčně předem vypracovaný projekt jen utopickým snem, v neposlední řadě i proto, že vědecká a vůbec vysoce odborná práce tvoří jen nepatrný zlomek celkového redakčního úvazku, v posledních letech ještě zvětšeného o zajišťování úkolů, které všude jinde patřily a dodnes patří výhradně do výrobní sféry. Prezentování redaktora jakožto tvora, který někde „sedí a plánuje příští kvartály“, zatímco jím ignorovaní vědci nemají čas postávat před jeho dveřmi, až si zamane jim věnovat pozornost – to už je co do fabulace literární dílko, bohužel co do právní stránky výrok na samé hranici žalovatelnosti.

Ale i tam, kde se ještě dr. Tichota drží hudebních otázek, se mýlí např. v odsouzení „polopraktických, polovědeckých“ hybridů, které jsou dle něj určeny k zániku. Říká to s velkou určitostí, ale nezná problematiku hudebnin ani požadavky trhu. Je proto zbytečné, aby tuto otázku rozbíral. Fakt je, že právě tyto „hybridní“ publikace mají nejen velký ekonomický efekt, ale také osvětový význam… nebudu rozbírat dál, jen na závěr bych ještě chtěla ukázat, jak to bylo s tím strašným obsahem, jehož snímek s definitivní platností na konci druhého Tichotova článku ukázal, cože je to v redakci SU za lidi…

Tedy pro úplnost: jde o obsah 40. svazku MVH – nikoli EVH, jak stojí v závěru Tichotova článku, ani MAB, jak je v popisce fotografické reprodukce za článkem. To jen na okraj k onomu mentorování o „lajdáctví“; náhoda, tato mistryně pointy, tu nenápadně připomenula, že chybující jsme všichni, včetně supervědců. Ale zpět k onomu nesmyslnému obsahu beze jmen autorů, zato se zbytečným označením tónin skladeb.

Nedalo mi mnoho práce vyhledat svůj starý rukopis. Jak jsem věděla, napsala jsem obsah správně se jmény; v tomto kontextu má pak i označení tónin smysl. Tiskárna však obsah chybně vytiskla a moji vyznačenou korekturu neprovedla. Protože byl svazek víceméně vyráběn formou imprimovaného rukopisu (jediná korektura sazby), přišel do redakce záhy signální výtisk. Na mou okamžitou reklamaci a požadavek nového vytištění obsahu odpověděla tehdejší vedoucí výroby, že v případě přesazby by celý podnik nesplnil plán.

Takže jakákoliv oprava nebyla možná. Divím se, že recenzent právě v případě technických nedostatků publikaci není ve formulacích zdrženlivější – právě při dnešním stavu polygrafie přece nemusí být vždy „vinen“ redaktor; já alespoň, pokud recenzuji tiskovinu s chybami, uvažují také, kde všude mohly vzniknout, a klidným způsobem uvedu alternativy. Avšak nejen toto, i záludné formulace typu „tato a další“ (publikace podepsané lajdáctvím), paušální smetání pod stůl veškerého pracovního snažení redakce – působí velmi nepříjemně osobním dojmem a zpochybňuje ryze odbornou motivaci celé kritiky.

Je velká škoda, že muzikolog odborně tak fundovaný jako dr. Tichota podává svoje výhrady způsobem, kterému chybí přiměřená moudrost a objektivita. Bez kultury lidských vztahů nemůže totiž nikdy být hodnocení práce druhých nezaujaté a seriózní.

OLGA ZUCKEROVÁ

Poznámka:

Autorka „Ohlasu na kritiku“ přiložila svůj rukopis obsahu s vyznačenou korekturou naší

redakci. Strojopis je bohužel „šedivý“ a reprodukovat jej proto nelze.

r.

 

 

Tichota, Jiří (198?). Kritika a emoce

 

KRITIKA A EMOCE

Již tři odpovědi z redakce SU reagovaly na moji recenzi alba Z loutnových tabulatur českého baroka (MVH, sv. 40; recenze v HR ´82, č. 3). V poslední z nich (HR ´83, č. 9) vystoupila konečně z anonymity i odpovědná redaktorka publikace O. Zuckerová; píše, že neodpovídá mně a že na podobné články (tedy v prvním případě odbornou recenzi) neodpovídá vůbec, což je, pokud tomu dobře rozumím, prezentováno jako ctnost. Tvrdí dále, že zkresluji fakta a ovlivňuji tak čtenářovy „emoce vůči redakci“. Snad smím poznamenat, že podle mého názoru jediné emoce, které se zatím v diskusi projevily, pocházejí z jejího pera. Veřejnost se tak o mně dozvěděla, že jsem „supervědec“ (pokud dobře rozumím mementu „Chybující jsme všichni, včetně supervědců“), moje tvrzení jsou „úplný nesmysl“, či „co do fabulace literární dílko“, můj výrok, že „vědečtí pracovníci nemají čas postávat přede dveřmi, za nimiž se plánují příští kvadrály“ je dokonce „na samé hranici žalovatelnosti“ (?) atd. Co však ve všech třech odpovědích schází úplně, je věcná argumentace – nikde není vyvrácen jediný můj poukaz na omyly, jimiž se recenzovaná publikace jen hemží. To je podivné. Jistě více než 80% textu původní recenze totiž tvoří připomínky, které jednu po druhé konkrétné dokládám; teprve v závěru jsem připojil obecnější úvahu nad bolestmi naší ediční praxe. Diskuse se tak značně vzdálila původnímu poslání – vraťme se proto nejprve zpět k meritu sporu: jediná konkrétní pasáž, týkající se samostatné publikace, je místo, ve kterém O. Zuckerová uvádí, že omyly, na které upozorňuji, neshledává ani tak početné, ani tak závažné. Vzápětí však připouští, že by asi „bylo třeba znát tabulaturu“. Čemu ale pak má tento odstavec sloužit? Neumím-li svahilsky, nemohu přeci vyslovovat soud o gramatické úrovni svahilského textu! Nebudeme tímto způsobem smlouvat – Vy jste, paní redaktorko, svůj názor na odbornou stránku alba již prezentovala jeho vydáním v dané podobě. Z uvedených chyb jste neopravila ani jedinou. Jak chcete nyní vystupovat v roli arbitra? Píšete, že s mojí recenzí v ruce jste pak nějaké chyby objevila. Dobrá, a které konkrétně jsem si vymyslel? Nebo jsem jich snad konkrétně vyjmenoval málo? Co mám prosím Vás dělat? Nemohu Vám na všechny ukázat prstem, což by ostatně mnohdy nestačilo – sama připouštíte, že problematice tabulární notace nerozumíte. To však také po Vás nikdo nežádá, potvrzuje to jen mnou vyslovený názor, že takováto publikace měla být odborně lektorována! V tom se nyní shodujeme, škoda jen, že tato shoda byla zaplacena zbytečně a jednou provždy pokaženou edicí a tímto pracným a nepříjemným handrkováním. Takže, nezlobte se, v otázce chyb mi prosím musíte věřit. Opakuji, že album obsahuje enormní množství chyb intonačních, rytmických, ortografických, prohřešky proti elementární hudební nauce, ale i zkomolené celé úseky skladeb. Operovat tím, že „běžný konzument jich však patrně onu záplavu nenalezne“ je postup, který nebudu komentovat. Stejně je tomu s textem, bránícím existenci „polopatických, polovědeckých hybridů“, kde prostě prohlásíte, že se mýlím. Tedy za prvé: Nehovořil jsem o podobných edicích obecně, ale pouze o tomto jediném konkrétním případě. Za druhé: Tady se pak opět pouštíte do problematiky, kterou nemůžete odborně posoudit. Opakuji, že prosté transnotace z barokní loutnové literatury jsou pro kytaristu většinou nepoužitelné (na rozdíl od literatury renesanční, určené pro kytaře příbuzný typ ladění) a vědecké využití takového textu je velmi omezeno. Toto moje tvrzení, jak jsem v recenzi uvedl, potvrdila sama vaše redakce vydáním kytarových úprav některých skladeb z MVH: Pokud je pravda, že užitá forma edice je praktická, byly úpravy zbytečné; pokud byly nutné, je forma pro praxi neúčelná, ne? Nebo si snad v obtížné, redakcí popisované situaci můžeme dovolit luxus vydávat stejné skladby ve dvou vzájemně zastupitelných verzích? Nyní musím ocitovat větší úsek textu „určeného čtenářům“: „Nesdílím však obavu dr. Tichoty, že by svazek ničil dobré jméno naší kultury. Za prvé, chyby v něm obsažené nejsou takové povahy, za druhé muzikologové v zahraničí – jejichž posudku se Tichota v tomto případě obává – na rozdíl od našich sledují naše publikace soustavně a objektivně, není tedy nebezpečí, že by neviděli spoustu ostatní pozitivní práce, která se ve vydavatelství dělá. Bohužel právě v tomto směru je recenze tak neobjektivní, jak jen si možno představit“. O chybách jsem právě hovořil – jinak to, s dovolením, vezmu odzadu: Nevím, proč jsou mi podsouvány výroky, které jsem nikde neuvedl – tvrdím snad někde, že vše co redakce vydala je špatné, že neuznávám obětavost redaktorů a jejich četné úspěchy? Kde (cituji dále) „paušálně smetám pod stůl veškerá snažení redakce“? Citujte! Proč na místo s mými konkrétními připomínkami polemizujete před čtenáři s výroky, které si sama vymýšlíte? Já ovšem, paní redaktorko, nepodával výroční zprávu o činnosti vaší redakce, ale zveřejnil jsem kritiku špatné, Vámi redigované publikace a své připomínky k nesprávné ediční politice v jedné konkrétní oblasti. Vypočítávat klady ostatní činnosti není v takovém případě běžné, účelové a tedy ani nutné. (Při reklamaci vadného televizoru snad také nejste povinna zdůrazňovat, že jste viděla i výrobky funkční a je Vám známo, že i výrobce plní plán). V tom ani objektivita nespočívá. Ta se projeví konkrétním, věcným popisem závad. Z vaší strany, v našem případě, pak jejich konkrétním vysvětlením. Tedy, např.: V publikaci jsem ponechala akord f moll v podobě f‑gis‑c proto a proto… Suitu v A dur bez předznamenání proto a proto… Skladbě notované v tříosminovém taktu přepisujeme ¾ proto a proto… Vy však, volajíc po objektivitě, moje konkrétní připomínky prostě ignorujete. Jsem proto nucen obě hlavní – k devalvaci obsahu chybami i k formě prezentace – znovu doložit. Zároveň ukáži, že by bylo lépe, kdybyste moje obavy o zahraniční prestiž svého podniku sdílela! Pro svůj koncert v Praze na jaře roku 1983 hodlal americký loutnista H. Smith zařadit do programu i nějaké skladby českých autorů. Obrátil se na mně s prosbou o zaslání kopií originálních tabulatur, protože jediná jejich edice – recenzované album – není použitelná. V dalším dopisu, jehož fotokopii přikládám, píše m. j.: „ Die Edition von Vogl ist nich nur voller Fehler sondern auch etwas kommisch ediert“ (podtrhl J. T.)… „Auch die im Original klare Fehler sind nicht verbessert. Etc“. Zbývá ovšem ještě možnost označit Smitha za „supervirtuóza“ – v tomto případě by to ale nebyla „sžíravá“ ironie, ale čistá pravda! Tedy k čemu je edice, když vědec i výkonný loutnista musí stejně shánět originální prameny? Jak v této souvislosti vyznívá poučování O. Zuckerové, že „právě tyto hybridní publikace“ (prosím konkrétně „tato“ – o jiných jsem nepsal!) „mají velký ekonomický efekt, ale také osvětový význam“? Odborná manka přeci nemůžeme zdůvodňovat financemi (a osvětou!). Je také pochopitelné, že v situaci, kdy neexistuje jiná edice české loutnové hudby, (s výjimkou jednoho faksimile), koupí každý zájemce recenzované album. Koupil jsem je já, Smith a stovky dalších. (Teprve po zakoupení ostatně všichni zjistí, jakou úroveň edice má.) Pokud to je vše, co redakci zajímá, nemá smysl jakoukoliv publikaci vůbec recenzovat. (Věřím, že tomu tak není, proč se ale potom takto argumentuje?) Nemohu zde vyvracet a opravovat, v čem se s O. Zuckerovou rozcházím a co je mi připisováno. Např. na mé formulaci „tato a další“ (nezdařené publikace) není nic „záludného“. Kdyby p. redaktorka četla moji recenzi pozorněji, věděla by, že v ní uvádím konkrétní příklady (Jirmalova alba úprav loutnové literatury a kytarovou versi Voglovy edice – pro neodpovídající materiál, chybné autorské údaje, věcné omyly). Prvním jsem věnoval samostatný článek v HR (v recenzi citovaný!), připomínky k poslednímu titulu uvádím na místě přímo, včetně dvou notových ukázek! Ochota uvěřit, že tuto část textu mohla O. Zuckerová při psaní odpovědi přehlédnout, vyžaduje maximální tolerantnost. O. Zuckerová popisuje dále vznik dotyčného alba a pohnutky, které vedly redakci k jeho vydání. Byly to prý „hlavně unikátní materiály… (přepisy dnes již zničených tabulatur, které dr. Vogl naštěstí zpracoval již před válkou)“. Vzbuzuje to dojem, že tuto okolnost neznám, nebo snad dokonce úmyslně zamlčuji, ačkoliv jsem ji v úvodu recenze jako první a dostatečně zdůraznil. Z mého textu by se navíc O. Zuckerová dověděla, jak to bylo doopravdy: Tyto materiály dr. Vogl před válkou nezpracoval – jeho první studie o loutnistech vyšla mimochodem r. 1961 – tabulatury ofotografovali a opsali dr. J. Klíma z Vídně a R. Radke z Darmstadtu, kteří příslušné skladby (v albu je jich celkem osm) dali dr. Voglovi k dispozici. Zásluhy obou zahraničních odborníků o záchranu berlínských rukopisů jsou obecně známy, dr. Vogl jim navíc osobně poděkoval v Journal of the Lute Society od America (XIV, 1981, str. 5): „Both these scholars generously placed their materials, collected over a period of many years, at my dispodal and helped me in my task with information… Only becaouse these gentlemen had earlier made handwritten and photographic copies, were numerous materials preserved and was it possible to make the connections published here“. To samozřejmě vůbec neubírá z Voglových zásluh o editační zpřístupnění ztracených skladeb. Spornost jejich využití má na svědomí malá péče věnovaná jejich vydání. Připomínám znovu, že ani argument o snaze „zachránit tabulatury“ neobstojí – výslovně jsem uvedl, že chyby postihují jak transkripce, tak tabulární verzi. Vzhledem ke značné nepřehlednosti tabulatur, vedoucí při překreslování k omylům, volí dnes nakladatelství často spolehlivou a levnou metodu fotokopie-faksimile, přiložené k transkripci. Tuto formu edice jsem navrhoval i já – nemohu ovšem posoudit, je-li v možnostech Supraphonu, rozhodně je však výhodná, absolutně spolehlivá a perspektivní. Zde se musím krátce dotknout údajného „vysvětlení (z pera O. Zuckerové) odmítavé odpovědi redakce právě na můj dotaz po možnostech vědecké edice tabulatur. Smysl tohoto pasu mi, přiznám se, opět uniká (nechci-li brát v úvahu nabízející se podtext). Dotyčnou odpověď jsem popsal takto: „V dohledné době bohužel nejsou kapacity.“ O. Zuckerová ale znovu rozhořčeně vyvrací nikým nepoužité tvrzení: „Je vyslovená nepravda, že redakce neměla zájem a proto se kritická edice neuskutečnila.“ Paní redaktorko, znovu žádám: Čtěte a citujte pozorněji! Dál se argumentace opírá o nekompetentnost redakce rozhodovat v otázkách edice MAB. Nepamatuji si sice po 20 letech podrobnosti, ale MAB byla jistě jen jednou z možných eventualit. Jaký by jinak mělo smysl žádat ode mne vypracování návrhu, o jehož realizaci jste nemohli sami rozhodnout a který jste vůbec ediční radě MAB nepředložili? Jak se tedy zájem redakce projevil? Já osobně s nikým dál nejednal, dohodl jsem se pouze s tehdejším redaktorem I. Havlíčkem, že vydám aspoň rozsáhlejší výběr kytarových úprav z tabulatur (první toho druhu u nás a jeden z prvních vůbec), což se také stalo. Ale i kdyby bylo vše tak, jak píšete Vy, nic to přeci nemění na mém konstatování, že návrh byl s politováním odmítnut – i další můj text o tom, kam tyto skutečnosti vedly (mj. i ke ztrátě valutově velmi výhodného exportu, tedy aspektu v odpovědích redakce tak zdůrazňovanému!), může číst čtenář beze změny. Mnou snesená fakta, srovnávající ediční produkci tohoto typu u nás a v zahraničí, jsou prostým konstatováním. Autorka vysvětlení mě velmi rozhořčeně napomíná, že neznám-li potíže redakce, nemám o těchto věcech hovořit. Nesouhlasím. Mohu přeci kritizovat jak špatný výrobek, tak nedostatek určitého zboží na trhu, aniž bych byl povinen studovat situaci ve výrobním závodě, nebo být odborníkem – ekonomem. Redakce má stejnou možnost jako já – v diskusi věcně vystoupit a podat vysvětlení. Uražené mlčení ani mávání údajnými emocemi čtenáře nic nespraví. Pokud situace skutečně nemůže změnit Supraphon, pak nechť mnou snesená fakta zváží patřičná místa, toť vše!

Konečně lituji, ale nekoná se ani závěrečný žertík, založený na chybě v popisce k mnou zveřejněné reprodukci. Paní redaktorko, Vám, které píšete: „ Já alespoň, pokud recenzuji tiskovinu s chybami, uvažuji také, kde všude mohly vzniknout a klidným způsobem uvedu alternativy,“ Vám přeci musí být jasné, že text „K dopisu dr. Tichoty…Edice MAB. Obsah:“ jsem nepsal já, ale připojila ho redakce HR! A i kdybych se omylu v novinovém článku dopustil (to je případ překlepu „EVH“ místo „MHV“), nemůžete přeci bonmotu o omylnosti nás všech použít jako argumentu, zdůvodňujícího všestranné selhání nákladné, korigované edice.

Každému, kdo zveřejňuje své stanovisko ke kritice půl roku po jejím otištění, se otevírají široké možnosti – čtenář nemá možnost vzájemně porovnávat tvrzení, formulace a užité argumenty, takže vše záleží na korektnosti a čestnosti pisatele. O. Zuckerová tím, že „neodpovídá Tichotovi“ se prostě vyhnula jakékoliv věcné argumentaci. Vysvětluje vlastně čtenáři pouze v podtextu, co já jsem zač. Jak si podle potřeby volně přizpůsobuje některé mé formulace, jsem ukázal výše. Nezůstává však jen u volných parafrází – některé vlastní výrazy dokonce uvádí v uvozovkách, ačkoliv si musí být vědoma, že je čtenář bude považovat za přesnou citaci mého textu! Tak je užíváno např. slovo „lajdáctví“. Nakonec – jak jinak – je zpochybňována i moje „ryze odborná motivace“. To vše při okázalém volání po „kultuře lidských vztahů“.

Nehodlám tuto taktiku klasifikovat ani přebírat; nechci také O. Zuckerové udělovat lekce z etiky oboru, který jsme studovali oba. Opakuji jen to, co jsem původně napsal a co mi nebylo – ani nemohlo být – vyvráceno: Odpovědná redaktorka měla povinnost zabránit vydání tak nekvalitní publikace, jakou 40. sv. MVH je. Publikuje-li špatné odpovědi na kritiku, je to jen její věc.

Závěrem několik slov k odpovědi V. P. Černíka. Žádný z obou jeho článků nemá vlastně s diskutovanou problematikou mnoho společného. Některá jím sdělovaná fakta o práci redakce, která prý např. „musí tiskárně schválit i špatně vytištěnou publikaci, protože její reklamace by ohrozila plnění plánu. A to by ovšem znamenalo tvrdý postih pro všechny“, naléhavě volají po vážném zamyšlení (především odpovědných pracovníků). Ale to je námět pro jinou diskusi. Moji minulou „tvrdou obranu“ vyvolaly jeho názory na vědce – i nyní se má odpověď týká podobného problému. V. P. Černík se totiž ptá „jak jsou postihováni autoři nikoho nezajímajících vědeckých prací“ a – připojuji z dalšího textu – „nic neříkajících traktátů z Hudební vědy“. Tedy postihováni nejsou nijak resp. stejně jako redaktoři hudebních vydavatelství a všichni, kdo překládají svoji práci veřejnosti: Mohou být – a také bývají – kritizováni a musí pak výsledky své práce obhajovat. Citovaná formulace ovšem vzbuzuje hned několikeré pochybnosti: Předně – které „nikoho nezajímající“ vědecké studie a „nic neříkající traktáty z Hudební vědy“ máte, pane redaktore na mysli? Konkrétně – to patří k základním pravidlům hry! Dále – co Vám dává jistotu, že tyto práce skutečně nezajímají nikoho a nikomu nic neříkají? Nenapadlo Vás nikdy, že třeba nic neříkají prostě Vám? Abychom si rozuměli, já netvrdím, že pochybné práce a články nevznikají, jen se divím jistotě, se kterou Vy rozpoznáte jejich zbytečnost. Věda totiž nemá jinou možnost, než zdlouhavě a až příliš často neekonomicky vynakládat čas a energii na mapování cest, které se někdy ukáží být slepé (téměř nikdy však není vyloučeno, že jejich pokračování nalezne lépe disponovaná budoucnost). Je to postup namáhavý, ale jiný prostě neexistuje. Vždy se ovšem nacházeli lidé, kteří si pobaveně ťukali na čelo, za břicha se popadali, když např. Volta dělal své směšné, „nic neříkající“ pokusy s žabími stehýnky. Za třetí – takové osudové břímě nenese jen věda. Vy jako skladatel jistě dobře víte, že umění na tom není lépe. Několik výjimečných děl je vždy vykoupeno tisíci díly průměrnými a pravděpodobně postradatelnými (úmyslně nepíši zbytečnými!). Z jaké perspektivy však chcete rozhodovat, do které kategorie díla Vašich současníků, vědců i umělců – včetně Vašich vlastních skladeb – patří? Jistě znáte i lidi, kteří považují skladatele – především vážné a zejména moderní hudby – za chytráky, kteří by místo vymýšlení nic neříkajících nesmyslů měli jít dělat něco pořádného, řekněme u lopaty. Snad se shodneme v tom, že jejich názory nejsou právě kulturní… Píšete-li, „že práce výzkumníka či badatele dnes už není žádnou řeholí jako za časů manželů Curieových“, máte patrně na mysli otázku hmotného zabezpečení. V tom ohledu jste si jistě vědom toho, že ani Vy jako skladatel neprožíváte osud Mozartův a jako šéfredaktor SU nejste také jistě podstatně hůř placen než muzikolog na fakultě, v muzeu, okresním archivu, rozhlasu či akademii. A konečně – nechci nijak zpochybňovat Vaše implicitně formulované prohlášení, že Vás do redakce SU přivedla pokora a touha sloužit druhým. Jistě mezi ty „druhé“ aspoň obrazně patří i Vaši dávno zapomenutí kolegové, skladatelé – loutnisté, o jejichž skladatelský odkaz, resp. jeho pravdivý obraz vedu tento spor. Aby totiž bylo možné hudební dílo podle Vašeho doporučování „oživovat a přibližovat“, musí být k dispozici jeho co nejvěrnější zápis. Řekněte mi, bylo by Vám příjemné, kdyby Vaše skladby byly vytisknuty nepozorně a zkresleně? Souhlasil byste s tvrzením, že upozorněním na chyby komolící vaše dílo „tančíte triumfální tance nad něčím dílčím nezdarem“? Máte skutečně dojem, že je zde vůbec nějaký důvod k tanci?

JIŘÍ TICHOTA