Rozhovor s Jiřím Tichotou při příležitosti vydání zlomku loutnové tabulatury z Prahy 17. století – Codex Jacobides.
Jan Čižmář (JČ): Jirko, nedávno konečně vyšel Codex Jacobides. Pokud se nepletu, je to pramen, který Tě provázel po řadu desetiletí jako muzikologa i jako interpreta. Co pro Tebe znamenalo vydání této nové kritické edice?
(Ukázky edice Codex Jacobides)
Jiří Tichota (JT): Tímto vydáním kritické edice zlomku německé loutnové tabulatury ze sbírek Národního muzea v Praze (sign. XIIIB237), ne zcela oprávněně zvaného také Codex Jacobides (jméno totiž vzbuzuje dojem, že Jacobides byl jeho písařem a majitelem; doložitelně však byl jen autorem jedné zapsané skladby), se pro mne ukončil kostrbatý příběh, dlouhý více než půl století. Pramen sám měl evidentně pohnutou historii, dochoval se jen ve formě chatrných, silně poškozených, nečíslovaných volných listů, u nichž neznáme nejen jejich původní počet, ale nevíme např. ani, jak se část z nich ocitla v minulosti v Kutné Hoře, když rukopis sám ukazuje přesvědčivě na svůj zrod v rudolfinské Praze, a to patrně v jejím studentském prostředí. Dochovaný zlomek není nijak obsáhlý – tvoří jej cca stovka skladeb (někdy nekompletních). Přesto má v poměrně rozsáhlém komplexu dalších dochovaných loutnových tabulatur v České republice skutečně mimořádné postavení: jednak jako jediná z domácích pozdně renesančních tabulatur obsahuje (také jediný !) dochovaný zápis české neanonymní skladby pro renesanční loutnu (Praeambulum Stephani Laurentij Jacobidis), dále dochoval i náročnou artistní loutnovou produkci, hlavně ale obsahuje početnou řadu velmi neobvyklých chyb, jejichž vznik lze pochopit jen tehdy, připustíme-li, že písař a autor úprav měl k dispozici přímo originální vokální, tedy mensurální předlohy intabulovaných skladeb. A to skladeb nikoliv ledajakých – jde např. o díla preceptora a později vicekapelníka císařské kapely Maxmiliana II., respektive Rudolfa II., Vláma Jacoba Regnarta. Tabulatura přináší kromě jeho známých děl i tři nové skladby (pokud mu vedle jedné i česky otextované villanelly připíšeme další dvě rozsáhlejší, latinské, ale anonymně zapsané duchovní skladby). Ve všech případech jde o unikátní zápisy jinde nedochovaných a tedy doposud neznámých Regnartových(?) skladeb! U dvou z nich však musíme, aby měly smysl, do transkripce připsat předznamenání – posuvky, což je u tabulatur absolutně výjimečné! O těchto nezvyklých chybách v tabulaturách jsem referoval v článku Problèmes d´édition des tablatures de rédaction défectuese pro kolokvium Le Luth et sa musique II v roce 1980 v Tours.
JČ: Ano, v rukopise je celá řada nestandardních věcí, které namísto odpovědí dávají další otázky. Při přípravě nahrávky jsem nemohl uvěřit, že to takto někdo zapsal – některá místa jsou naprosto nehratelná a nesmyslná… Rozhodně to nemohlo být z tohoto zápisu provozováno. Přitom zápisy některých jiných skladeb jsou téměř bezchybné. Nakolik byl podle tebe tento rukopis jenom hudební konzervou, která se mihla okolo písaře a nakolik praktickým loutnovým sborníkem?
JT: Přese všechny oprávněné výhrady se domnívám, že jde o rukopis sloužící (i) praxi. Uživatel s ním byl jistě v těsném styku, do makulatur nebo nanečisto myšlených hudebních skic by si asi nikdo nepsal mravokárné sentence. Zdá se, že z velmi exkluzivního císařského společenství na pražském hradě, ve skutečnosti vedly cesty, kterými se výlučný, „panský“ repertoár šířil dolů, mezi lidové loutnisty a zpěváčky, kteří si vybrané kousky upravovali pro loutnu, a dokonce překládali do své mateřštiny!
JČ: Jirko, zajímalo by mne, kdy a jak ses vlastně k tomu rukopisu dostal?
JT: Celý tento mimořádně zajímavý pramen upoutal moji pozornost hned při mém prvním, ještě studentském setkání s ním počátkem šedesátých let. Ale zabýval jsem se jím po celou dobu své životní muzikologické kapitoly. Za nevšední studijní objekt jsem také obdržel nevšední doktorský diplom – je na něm napsáno, že je za práci o „loutkových tabulaturách“.
Další německou tabulaturu, která rovněž vznikla v Praze v přibližně stejné době – sborník psaný panem Mikulášem Schmallem z Lebendorfu (CZ-Pnm ms. XXIII.F.174) – jsem rovněž chtěl zpřístupnit odborné veřejnosti a skutečně jsem ji také již roku 1964 vydal formou pouze komentovaného faksimile (s nápodobou kožené vazby, vlepeným lístkem aj.); celý rukopis je totiž věnován lehké loutnové hudbě, dobovým tancům a popěvkům a tak kritické transkripce nebyly bezpodmínečně nutné. Codex Jacobides ale představoval jiný materiál; upoutal mne velmi výrazný zájem písaře o kvalitní vokální předlohy a postupně jsem nalézal další a další souvislosti, které z této tabulatury činí víc, než ukázku běžné dobové loutnové produkce. Bylo brzy jasné, že transkripce budou nutné, ale nikdy nebudou zcela jednoznačné. Pak jsem celá léta pracně shromažďoval různé informace k některým skladbám, konkordance atd.
JČ: To je dnes, v době internetu samozřejmě jednodušší…
JT: Pochopitelně, tehdy jsme ale navíc byli za „železnou oponou“. Zjistit, že titul „Onactbas Voulandt“ skrývá nápěv O, Nachbar Rowlandt či „Ossoxaissi dona“ je zkomolené jméno Berchemova madrigalu O s´io potessi donna nebyla záležitost řešitelná posezením u (tehdy neexistujícího) počítače. Až dva roky před pádem totality v Československu (tedy r. 1987), projevila redakce Editio Supraphon zájem o vydání tohoto pramene, ale s podmínkou, že se noty nebudou rýt, ale nakreslím je ručně. Také všechny fotografie pro faksimile jsem sám nafotografoval a nazvětšoval. To vše trvalo asi půl roku. Pak vydávání not zpomalily domácí, stále dramatičtější politické události; nakonec, již v nově uspořádaném státu, mi redakce vzkázala, ať si pro rukopis přijdu, protože oni ukončili činnost. Tehdy jsem se nerad smířil s tím, že za mého života již tento pramen nevyjde. Proto když se u mne po asi třiceti letech objevilo vedení České loutnové společnosti s Tebou v čele a projevilo o můj tehdejší projekt zájem, měl jsem velikou radost. Ty ses navíc do modernizace mé někdejší edice zapojil s velkou pílí a hlubokou erudicí…
JČ: …a společně jsme dotáhli vydání, které ukončilo skoro šedesátileté období jeho přípravy. Můžeš nějak přiblížit dobu svých odborných začátků?
JT: Můj otec byl v padesátých letech vězněn komunisty a tak já, po ukončení střední školy, nemohl pokračovat ve studiu. Byl jsem zařazen jako pomocný dělník do chemické továrny, kam jsem každý den dojížděl vlakem. Později se poměry postupně trochu uvolnily a mně bylo po dvou letech studium povoleno, ale vzhledem k „praxi“ jsem byl doporučen na Vysokou školu chemickou. Teprve po dvou letech studia a dalších dvou letech povinné vojenské služby jsem byl přijat na muzikologii a z chemie odešel. Vlastně od počátku jsem jako kytarista-samouk směřoval své zájmy na historii drnkacích nástrojů a mezi nimi pak trvale zvítězil zájem o historii loutny a její literatury. V té době, pominu-li jednotlivé glosy, roztroušené v obecné hudební historiografii, existovali v „Československu“ jen dva badatelé působící ve stejném oboru: MUDr. Emil Vogl, lékař s pohnutými životními zkušenostmi z válečných let, hudebně úplný amatér, žijící a publikující v Praze, a Jaroslav Pohanka, muzikolog v Brně. E. Vogl právě publikoval česky několik kratších, přínosných životopisných studií o starých českých loutnistech v různých domácích časopisech, ale měl i významné styky (např. pan J. Klima) a jako důchodce také postavení, které mu dovolovalo podobné stati publikovat německy v zahraničí. J. Pohanka upozornil především na barokní tabulatury v klášterní knihovně v Rajhradu a několik dalších moravských pramenů. Krátce po zahájení mého studia zemřel. Já byl sice už ve třetím roce studia ustanoven vedením katedry asistentem, takže jsem vedle vlastního studia už i trochu učil, ale placen jsem byl tak bídně, že jsem veškeré cestování při činnosti, kterou dále popíši, absolvoval autostopem. Hned na počátku studia jsem totiž konstatoval, že zvolenému oboru u nás chybí to podstatné a základní – soupis pramenů. Rozhodl jsem se proto vytvořit nejprve soupis československých tabulatur, což vyžadovalo osobně navštívit postupně všechny české státní, okresní, městské archivy, různé pozůstalosti, městské, zámecké, kostelní a vybrané osobní knihovny aj. Těch byla spousta a byly roztroušené po celé zemi. Objížděl jsem je tedy postupně stovky kilometrů autostopem a s sebou přitom vláčel fotoaparát (mobily neexistovaly), desítky filmových kazet (na jeden film se vešlo pouze 36 obrázků a tedy stránek – digitální fotografie neexistovala), stojan a osvětlení. Tehdejší automobilový provoz byl nesrovnatelně řidší, na některých silničkách projelo auto tak za hodinu, ale zase tenkrát řidiči nás tuláky běžně brali. Hromadily se obrázky (bylo třeba filmy vyvolat a pokud jsem potřeboval pozitivy, musel jsem si je sám nazvětšovat na stohy kroutících se fotopapírů. Ale výsledek – moje první odborná publikace – nedopadl slavně. Bylo to v době vznikajícího systému RISM a mezinárodní soupis tabulatur měl na starosti prof. W. Bötticher, který ohlásil, že navštíví pražskou katedru muzikologie. Stranické vedení katedry nebylo na návštěvy ze Západu zvyklé a chtělo se prezentovat. Někdo si vzpomněl, že já nějaké loutnové prameny sepisuji a když jsem to potvrdil, bylo mi nařízeno, abych vše odevzdal k tisku. Fakulta potom nahonem vytiskla můj nehotový soupis s mnoha chybami a zkomolenými jmény, která jsem ještě dobře neznal. Po roce už seznam vypadal jinak, ale ten již nikdy nevyšel. Prof. Bötticher si ze své návštěvy, během které na katedře asi 30 posluchačům přednesl informaci o vznikajícím RISM, odvezl ten „nedonošený“ a dodnes jsou v RISMU tyto nedokonalosti zaneseny.
JČ: Vlastně jsi to už naznačil, ale můžeš říct víc o tom, jak se projevovala při odborné práci „železná opona“?
JT: Každého asi napadne: jak se mohlo pracovat bez internetu, bez scannerů, tiskáren, mobilů? Ale já tvrdím, že překážky, které představoval náš státní totalitní systém a rozdělený svět, byly horší. Nemohl jsem si v zahraničí koupit žádnou knihu, edici, nemohl jsem nikam běžně vycestovat, nemohl jsem požádat cizí knihovny o fotokopii nějaké skladby, studie, koupit si „venku“ gramodesku nebo kazetu, protože jsem nejen neměl, ale ani nesměl mít žádné valuty – západní peníze; pokud jsem nějaké získal, byl jsem povinen je odevzdat státu. Řešil jsem to tak, že když už jsem měl nějaké separáty svých prací, nabízel jsem je výměnou, jenže většinou jsem musel publikovaz česky. Nesměl jsem žádnému zahraničnímu periodiku ani vydavatelství nabídnout výsledky své práce k publikování, byl jsem nucen publikovat je v časopisu Miscellanea musicologica, který vydávala naše katedra a nikdo jej v zahraničí asi ani neznal. O své zahraniční osobní korespondenci, která byla principielně nežádoucí, jsem musel nadřízené informovat, osobní setkání bylo vždy podezřelé. Myslím, že jedna příhoda věrně popsaná, naznačí dobře jak to chodilo: z jakési zmínky v literatuře jsem věděl, že dva svazky nějaké loutnové tabulatury mají být uloženy na Slovensku v Levoči. Vydal jsem se tam tak, jak zde popisuji – autostopem. Třetí den jsem byl v Levoči, ale sám správce lycea o existenci tabulatur jen něco zaslechl. Nakonec našel jediný svazek, já z batohu vytáhl fotoaparát a začal cvakat. Nafotil jsem asi šest filmů, poděkoval a vydal se k silnici z Levoče stopovat domů. Jenže provoz na silnicích nebyl téměř žádný a já večer v nedalekých horách uvízl, nejelo vůbec nic. Byla už tma a bylo mi jasné, že nocovat budu tady. Pořád jsem šel a vybavilo se mi, že nedaleko žije jeden kamarád ze studentského sboru. Došel jsem k němu už v noci a byl ochotně ubytován. Druhý den brzy ráno před snídaní jsem se vydal na procházku po krásném horském okolí a občas cvaknul nějakou fotku na zbylá políčka filmu v aparátu. Najednou mě dojela motorka řízená vojákem, který vezl důstojníka. Ten mě legitimoval a pak mi sdělil, že mi fotoaparát zabavuje a kde se tady zdržuji. Fotil jsem prý ve „vojenském prostoru“ a oni musí nechat film vyvolat, aby viděli, co mě zajímá. Marně jsem vysvětloval, že jsem o žádném prostoru nic nevěděl, špionství mi koukalo z očí. Dal jsem jim foťák a adresu kamaráda a otráveně mu šel říct, že musím odjezd odložit, dokud mi nebude aparát vrácen. Právě jsme obědvali, když soudruh důstojník s dalšími dvěma soudruhy dorazil. A hned jsem viděl, že se jim něco nezdá – fotky z okolí prý nijak závadné nebyly, ale na zbytku filmu jsou nějaké podivné šifry. Tabulatura! Zkusil jsem něco blekotat o barokní loutnové notaci, ale páni důstojníci nebyli dnešní, aby mi skočili na takové rádoby učené výmysly. Kamarád měl lepší nápad. Díky němu dnes vím, že to bylo v srpnu roku 1964: na stolku mu totiž leželo čerstvé číslo časopisu Melodie.
Neuvěřitelnou souhrou náhod jsem byl na obálce vyfocen se svojí hudební skupinou Spirituál kvintet. Můj portrét na obálce na soudruhy na motorkách udělal dojem! Ten postačil na šalamounsky bdělé rozhodnutí: tak podívejte, soudruhu, fotoaparát Vám vrátíme, ale ten film jsme už poslali naší kontrarozvědce do Prahy. Nebojte se, dostanete ho zpátky! Nikdy jsem o něm už ale neslyšel a „mé“ tabulatuře z Levoče chybí konec. Ale představa, jak naše tehdejší státní rozvědka luští tuhle barokní „šifru“, mě baví dodnes.
JČ: Zmínil jsi svoji skupinu Spirituál kvintet. Hráli jste i hudbu z Codexu Jacobides?
JT: Původně (1960) šlo o mužské vokální kvarteto, doprovázené na dvě kytary, později přibyla zpěvačka, kontrabas, někdy i loutna. Začínali jsme v pražském divadélku, kde budoucí president Václav Havel dělal kulisáka, ale psal i své divadelní hry. Já se s ním navíc znal od dětství, chodili jsme do stejného skautského oddílu (tajně, skauting byl komunisty zakázán). I proto nás jako Spirituál kvintet povolal zpívat při povstání 23. listopadu 1989 z balkonu na Václavském náměstí pro 200.000 lidí; za rok tam s námi zpíval český president Václav Havel spolu s americkým Georgem Bushem, zpívali jsme i Billu Clintonovi etc. Skupina vystupovala 60 let, měli jsme velmi pestrý repertoár od českého folklóru přes renesanční hudbu po americké spirituály. Hned na prvním albu jsme natočili folkově pojaté nápěvy z Codexu (Růžička, Svatební košile, Ovčák, Podzimní). V Čechách je díky tomu zná snad polovina obyvatel. Se mnou jako loutnistou i s kvintetem vzácně zpíval i profesor Hans Stein z Chile, známý a oceněný propagátor česká hudby. Později jsme u něj bydleli, když jsme byli v Chile s presidentem Havlem.
JČ: Kromě těchto úžasných příběhů a zážitků, co loutna a hudba obecně pro Tebe v životě znamená.
JT: Myslím, že jako pro všechny loutnisty není pro mne jen krásným a duchaplným hudebním nástrojem. Zprostředkovává nám propojení s obdivuhodnou invencí minulých generací a potvrzuje tak lákavou ideu nesmrtelnosti myšlenek. U nás v Čechách zná každý verše (a nevadí, že neplatí jen o loutně) „Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe“ – a který nástroj má struny zlaté jako loutna?
JČ: Vím, že máš také pěknou odbornou knihovnu i spoustu loutnových nahrávek z té doby. Jak to bylo za komunismu možné?
JT: Děkuji za otázku, stejně bych se k tomu dostal, tato zkušenost patří totiž k mým nejkrásnějším vzpomínkám! Téměř od počátku, hned jak se mé jméno párkrát objevilo v souvislosti s výzkumem loutnové historie, jsem se počal setkávat s projevy zahraniční vědecké solidarity, mnohdy skutečně velkorysé! Poslal jsem např. několik doplňujících informací z našich pramenů k projektům francouzské velkolepé ediční řady CNRS a počaly mi zdarma docházet jednotlivé její svazky – tvoří významnou část mé někdejší odborné knihovny! Byl jsem navíc pozván na Table Ronde II v Tours, stranické vedení katedry však můj výjezd zakázalo, což jsem ale pořadatelům nesměl uvést!. Anonymní dárci z Anglie mi zaslali několik svazků děl anglických loutnistů. Z Ameriky mi věnoval řadu skvostných odborných publikací a milých dopisů člen snad všech světových loutnových společností, Arthur Ness. Ostatně pořádnou část police zabírá právě Journal of the Lute Society of America, který za mne patrně někdo předplatil. Hopkinson Smith mi velkoryse umožnil poslouchat a studentům přehrávat skvělé loutnové nahrávky, které mi zasílal – od původních LP po pozdější CD (navíc u něj v domě v Basileji tajně prožila týden dovolené, jako opečovávaný host, celá moje rodina). Řadu kvalitních publikací z tehdejší DDR mi věnovali pánové Klaus-Peter Koch a Wolfgang Reich. Těšil jsem se dalšími nahrávkami loutnové hudby v podání kapely pana Andráse Kecskése z Maďarska, který mě několikrát v Praze osobně navštívil. Také publikacemi loutnové hudby z Polska atd. atd. Jistě jsem na někoho zapomněl, omlouvám se. Všichni tito dárci zrušili železnou oponu dávno před tím, než se to podařilo politikům. Za to vše jsem dodnes velmi vděčný.
JČ: Čemu jsi se jako muzikolog ještě věnoval? Co považuješ ve své práci za významné?
JT: Vyučoval jsem mj. hudební paleografii, konkrétně všechny typy tabulárních notací pro drnkací nástroje a varhany. Všichni studenti muzikologie tak získali základní praxi ve čtení a interpretaci tabulatur. Vedl jsem i praktické kursy interpretace Collegium musicum. Sám jsem postupně celkem podstatně rozšířil přehled o českých dochovaných tabulaturách a objevil několik do té doby neznámých; vydal několik praktických edicí s využitím loutnové literatury; nahrál jsem jako vůbec první u nás pro Supraphon ukázky loutnové hudby na renesanční i barokní loutnu. Publikoval jsem nový soupis velmi cenné a početné sbírky barokních tabulatur šlechtické rodiny Lobkowitzů, jejichž rodinné sídlo v Roudnici bylo totalitní mocí zabaveno, byla v něm zřízena vojenská hudební škola a jedinečná, početná kolekce vzácných loutnových tabulatur byla „zestátněna“, převezena do Prahy a bez jakéhokoliv záznamu nahodile rozdělena mezi dvě instituce. Ty pak svazky chovaly nově nekatalogizované, vtroušené mezi své ostatní tituly. Byla to časově náročná práce, protože nebylo známo, který svazek kam přišel, takže nalézány byly jen náhodou. Paradoxně asi po dvou letech pracně získaný soupis ztratil smysl ve chvíli, kdy po listopadu 1989 byla celá sbírka navrácena Lobkowitzům. V této své rozsáhlejší studii o francouzské hudbě v Čechách jsem věnoval lobkowitzké sbírce velkou pozornost (nesměl jsem ale užívat originální historickou podobu rodového jména Lobkowitz, ale její českou transkripci Lobkovic!); publikoval jsem tam neznámé dobové portréty knížete Philippa Hyacintha a kněžny Anny Marie Wilhelminy Lobkowitzových, vášnivých loutnistů, hostitelů německého loutnového skladatele a virtuosa S. L. Weisse. Jejich rovněž totalitní mocí zabavené rodinné obrazy jsem totiž pracně objevil v důlních šachtách u Kutné Hory. Nalezl a publikoval jsem také Serenatu z r. 1727, ve které je oslavována skvělá loutnová hra Wilhelminy; kvůli Serenatě mě později v Praze několikrát navštívil Douglas Alton Smith, který ji převzal do svých publikací o S . L. Weissovi. Dále jsem publikoval studie o české loutnové hudbě, opravující řadu tradovaných omylů, další o intabulacích německých písní v českých tabulaturách, o kantátě pro sbor, sólisty, orchestr se sólově pojatým partem loutny a krásnou sopránovou arií z Mělníka aj. Měl jsem mnoho plánů a připravených podkladů, ale pak náhle roku 1986 zasáhla opět totalitní moc. Byl jsem pověřen provedením přijímacích zkoušek nových studentů s tajným pokynem, že jeden konkrétní uchazeč o studium nesmí být, jako věřící, přijat. To jsem odmítl a po následující roztržce s vedením katedry jsem se rozhodl dát výpověď. Rozhodl jsem se, že již nepůjdu do zaměstnání s nějakým politickým vedením, ale že se budu nadále živit jako hudebník. Mým zaměstnáním se tak stala formace Spirituál kvintet, kterou jsem sám vedl šedesát let a kde zpívala i moje žena. Tím se uzavřel symbolický kruh – na naše první album jsem připravil repertoár, jehož základem byly písně z Codexu Jacobides, jehož právě vydaná kritická edice se stala důvodem tohoto rozhovoru. Ze styku s milovanou loutnovou literaturou jsem si odnesl moudrou sentenci, zapsanou ve staročeské literatuře – platí i o tuposti mocných: „Huď oslu na loutnu, osel slyší, ale kochání žádného z toho nemá!“
JČ: A jaké máš další plány?
JT: Nejsem pověrčivý, jen letitý – o plánech mluvím s respektem, ale na jednom v poslední době pracuji intenzivně: rád bych vydal studii, partituru a nahrávku tzv. Mělnické (duchovní) kantáty (Aria tempore adventus producenda) o níž jsem publikoval zprávu roku 1970. Je to opravdu kuriosní dílo, využívající ve velkém obsazení sólově pojatou barokní loutnu, dokonce dvě věty čtyřvětého celku jsou přímo z původních loutnových skladeb vystavěny. A co je důležité, je to svěží, nápaditá muzika! Podklady jsem již dokončil,(malé, lákavé tajemství přenechávám budoucím kolegům) vymýšlím jen způsob realizace. Že při ní počítám i s Tvojí loutnou, jistě tušíš!
JČ: Jirko, moc děkuji za rozhovor a kromě pevného zdraví Ti přeji spoustu dalších let s hudbou nejen loutnovou.
Přehled odborných příspěvků Jiřího Tichoty k dějinám tabulární notace, loutny a kytary v českých zemích (+ Mělník v přípravě).
Studie:
1) Vzácný hudební dokument z počátku XVIII. stol., in Polabí, 5-6, 1964, str. 73-76. (poděbradská tabulatura).
2) Tabulatury pro loutnu a příbuzné nástroje na území ČSSR in: Acta Universitatis Carolinae, Phil. et. Hist., 2, 1965, str. 139-149.
3) Deutsche Lieder in prager Lautentabulaturen des beginenden 17. Jahrhunderts, in: Miscellanea musicologica XX, Praha 1967, str. 63-99.
4) Intabulace písní a vokálních skladeb v pražských loutnových tabulaturách z poč. 17. století, dissertace. (strojopis), Praha 1968.
5) Die Aria tempore adventus producenda und einige Zusammenhänge, in: Miscellanea musicologica XXI—XXIII, Praha 1970, str. 153-168.
7) Intabulationen und tschechischer Gemeinschaftsgesang an der Wende des 16. Jahrhunderts, in: Colloquium Musica Bohemica et Europaea, Brno 1972, str. 63—69.
8) Francouzská loutnová hudba v Čechách, in: Miscellanea musicologica XXV-XXVI, 1973, str. 7-77.
9) Divertimenta pro kytaru a smyčcové trio z rodinného fondu Haugwitzů, in: Hudební věda 4, X, 1973, str. 320-325.
10) Českobudějovický zlomek varhanní tabulatury in: Sborník Národního muzea v Praze,Vol. XX, Nr, 3,1975, str. 155-161.
11) Bohemika a český repertoár v tabulaturách pro renesanční loutnu, in: Miscellanea musicologica XXXI, 1984, str.143-223.
12) Problémes d´édition des tablatures de rédaction défectuese, in: Le luth et sa musique II, CDLF, Paris 1984, str. 43-58.
13) Messrs. Schmidt, Marichal, Faber, Marescalco and Count J. A. Losy, in Littera NIGRO scripta manet, Clavis Monumentorum Musicorum Regni Bohemiae Ser. S, Praha 2009, str.163-168.
Recense: By loutna mluvit uměla, in: Hudební rozhledy XXXV, Nr.3, 1982, str. 139-141 (Recense kreslené edice české barokní loutnové hudby od E. Vogla).
Edice vědecké:
Loutnová tabulatura psaná Mikulášem Šmalem z Lebendorfu (komentované faximile), Editio Cimelia Bohemica vol. VIII, Praha 1969.
Codex Jacobides CZ-PNM XIII B 237 critical edition. Editors Jiří Tichota, Jan Čižmář, Brno 2020.
Edice praktické:
Hudba českých loutnových tabulatur (The music of czech lute tablatures) Chitarra solo, Editio Supraphon, Praha 1980.
Nově popsané tabulatury:
Loutnové:
1) Sborník B. Stryala z Pomnouše, německá loutnová, I. str.1-75, II. str.1-55, psaná od r. 1596, UK v Praze, sign. 59r 469.
2) „149 Alte Musick-Stücke…“, loutnová, francouzská, 54 fol. cca 1740, Piaristé Kosmonosy, nyní NA Praha, sign. Ř PI 504.
3) Tabulatura pro loutnu, francouzská, opisy J. CH. Bayera a Perrina, anonym. suita, 40 fol., Polabské muzeum, Poděbrady
sign. H 20 923.
4) Tisky: 2díly Valletova tisku Le secret des muses, I & II, zcela unikátní francouzské vydání, Praha ČMH, s. sign.
Kytarové:
5) Pietro Milioni e Lodovico Monte, Vero e facil Modo….,Venetia 1659 (tisk), Praha Strahov sig. FP V 37.
6) Sborník tabulatur (M. Clement, S.C., G. Pas.), 244 str., Praha, Nostitzská knihovna, nyní Knihovna J. Dobrovského sig. Msb2.
7) „Aires avec accompagnement de Guittare“ (71 francouzských písní), 188 str., cca 1760, Teplice, Fürst Chlarysche Bibliothek, nyní Praha ČMH s. sign.